DEN DRUHÝ

Děťátka se již hemží ve svých pokojích, dle instrukcí pečlivě zvažujíce, co patří do záhy nedobytného kufru a co si v nových, vlastnoručně vyzdobených batůžcích vezmou s sebou na palubu letadla. Jen abychom v rámu nezazvonili, starají se ti nezkušení (třetina dětí ještě neletěla), ostřílení borci věc nekomentují, pouze chápavým pohledem dávají najevo, že z tohohle už dávno vyrostli, a dokumentarista Honza, zkušený letecký praktik, udílí rady všem potřebným.

Snídá se z přídělu včera rozdaného, děti zaplní žaludky minizávinem značky "Duetka" a zavlaží jogurtovým nápojem "Florian". Eliška nezavlaží a zadělá si tak na nepředpokládané komplikace. Zbývá ještě uplatnit druhou část ředitelské rolády, jejíž množství lze tradičně označit jako "mnohem větší než malé".

Autobus se zahřátým motorem již čeká, usedáme a v první vesnici zahlédneme kominíka zvěstujícího nepochybné štěstí v našem dalším činění. Nastává horečné hledání knoflíků, což v epoše zipů suchých i zubatých není nikterak snadné. Není to kominík, je to kominice, a tak ani ten knoflík snad nebude zapotřebí. Po nějakých deseti minutách jízdy řídící Tomáš přistává poblíž letištního terminálu. Chvíle domluvy, zda má vyčkat na případného nevpuštěného sboristu, aby jej vzal zpátky do Šumperka, ale sázíme na hladký průběh a Tomáš slibuje, že pojede pomalu, aby se nemusel vracet zdaleka, kdyby něco.

V hale nastává chvíle činorodého rojení, děťátka balí své kufry do fólií, Martin obchází hotov ku pomoci býti, v důsledku čehož pokládá igelitku s krabicí koláčků paní Grauové (jak již víme, počítá se s nimi k oslavě úspěšného odbavení) na opuštěný pultík řeckých aerolinek. Netrvá dlouho a zaburácí reproduktory místního rozhlasu důrazně vyzývající majitele podezřelé igelitky k vyzvednutí téže, s pohrůžkou okamžitého nasazení protiteroristické jednotky. Nechtěje zneužívat bezpečnostních sil, chápe se Martin problematického zavazadla a na letišti opět zavládne klid.

Sbor se zvolna sune k bezpečnostním rámům, příslušné osoby s úsměvem naznačují směr, kontrolují doklady a ouha, zastavují Elišku, která nedopitým jogurtem překračuje limit kapaliny akceptovatelný při vstupu do letadla. Má na vybranou - zbavit se nápoje, nebo jogurt lupnout na ex. Volí druhou variantu, což patrně zakládá vznik podezření z dalších nepravostí, a tak je dítě o kousek dál vyhmátnuto a podrobeno stěru i následnému testu na přítomnost drog v organismu. Na tomto místě můžeme všem senzachtivým čtenářům sdělit, že Eliška je čistá. Ne tak Martina. Při jejím průchodu rám úpěnlivě vyzvání a chvíli není jasné, proč tomu tak je. Podezíravé zraky personálu již patrně usuzují na polknutý revolver, naštěstí je záhy příčina objasněna - reflexní pásek omotaný kolem kotníku vše vysvětlí. Tím je hotovo, žádné další delikvence nebyly zjištěny. Je krátce po desáté, naše letadlo se již zbavuje pasažérů přinesených a zbývají pouze minuty do otevření gejtu a nástupu na palubu.

Nebudeme ovšem sami z branže pěvecké, kdopak jsou ti mužové (z pohledu dospělých mladí mužové, děti už to asi vnímají jinak) v támhletom houfku? No přece vokální soubor Gentlemen Singers, ansámbl nám dobře známý, známý již ze setkání v baskické Tolose před devíti lety, později spiritus agens dalších sborových setkání (pořadatel Sborových slavností Hradec Králové, jehož detašované koncerty v posledních letech zažíváme v prvních červnových dnech i v Šumperku – ctěné obecenstvo jistě vzpomene skvělých sborů Cantemus z maďarské Nyítegyházy nebo sboru Maska z lotyšské Rigy). Gentlemeni tedy cestují s námi, vždyť v sobotu večer se těšíme na jejich koncert. Konkurovat nám nebudou, jsouce pozváni jako host festivalu, který soutěžiti nehodlá.

Letíme, letadlo se prodírá lehkým oparem, který halí Vídeň, není to však dramatické, dokonce Alpy napravo od nás jsou slušně viditelné. Počáteční náklon se pozvolna srovnal a personál letadla poskytuje příslušné informace stran situací, které bychom nechtěli zažít. Putujeme nad oblaky k chorvatskému pobřeží, zde očekávané jasno a pod námi, jak zkušený kapitán Martin objasnil, na jedné straně ostrov Korčula, na druhé Vis, mezi nimiž právě prolétáme. Odtud jsme přesně před šesti týdny vyplouvali na jachtě Neverin, míříce k domovskému přístavu Sukošan v závěru úžasné darované plavby. Itálii přelétáme po čáře Fogio - Salerno, pod námi hory, vpravo tušíme Neapolský záliv, na horizontu šlehačková oblaka. Za námi pozvolna mizí východní pobřeží Itálie, na něž dohlédneme prakticky přes celou šíři poloostrova. V půl dvanácté se roznáší bagetka s tuňákem a olivami, což přijato s velikým porozuměním, a já si vlastně ani nepamatuji, že by se kdy naše děti cítily dotčeny nabídkou jakéhokoliv pokrmu. Žvýkajíce sledujeme informační obrazovky, kde možno odečíst celkovou délku letu (1374 km), momentální výšku (teď právě 10668 m), rychlost kolísá kolem 950 km za hodinu, teplota příjemných 56 pod nulou. Zbývá třicet minut do přistání a v zorném poli se objevuje Sicílie, nad ní oblačné duchny. Později se mraky poněkud rozestoupí a my jako krásné zjevení vnímáme velebnou Etnu. Ještě zahlédneme jediný přístav založený valašskými osadníky, kteří se živili pastevectvím a okolnímu obyvatelstvu nabízeli chutný sýr ve velkých kusech - Syrakusy. To již ohlášena závěrečná fáze letu, do cíle zbývá necelých 150 km, s nimiž si letadlo poradí v několika minutách a brzy na to se již kabinou nese potlesk, jímž cestující odměňují posádku za bezvadné přistání.

V tuto chvíli však končí idyla šlehačkových mráčků, dalekých obzorů a poklidného letu. Následující hodiny se vyznačují jistou dramatičností, již mužská část dospělstva charakterizuje slovy "nenudíme se, pořád se něco děje". Nejdříve se na letišti čeká na jeden dětský kufr a dlužno říci, že se do večera nenašel. Autobus pro sbor číslo 27 bezchybně přistaven odváží manšaft vstříc pečlivě vybranému a mnohokrát ověřenému hotelu, v němž budou všichni pěkně pohromadě s mírně nepříjemným dodatkem, že na snídani se bude chodit do jiné, nepříliš vzdálené budovy. Všechno je jinak, z předem domluvených čísel pokojů nezůstal kámen na kameni a vše je nutno bleskově a docela složitě přejinačit, ačkoli časový plán je dosti napjatý a hosteska Norma už netrpělivě poskakuje a nabádá k odjezdu, neboť je nutno se ve stanovené době registrovat a absolvovat akustickou zkoušku. K dispozici je deset minut v pěkném a akusticky docela slušném sále, rozčarován jest ovšem Petr, který nevěřícně zírá na prachsprosté prkno (keyboard) na viklajícím se stojanu a s volně připojeným pedálem cestujícím po podiu, vydávající se za klavír, jenž má figurovat v mezinárodní soutěži poměrně zvučného jména. Loni po návratu z Řecka jsme od srdce pomluvili tamější nástroj. Neměli jsme to dělat, existují mnohem horší varianty. Iva s Honzou vyrážejí pátrat po restauračním zařízení schopném ukojit polední hlad celého sboru, posléze však vychází najevo, že v ústřední budově celého festivalu - pro jistou vzdálenost češtiny a jazyka Malťanů, jenž má své kořeny v arabštině, mu říkejme Katolický institut - se nalézá stravovací zařízení schopné poskytnout pokrm všem festivalovým sborům. V nabídce jsou těstoviny s omáčkou a parmazánem, kuskus, zeleninový salát, tortilla, pití i zákusek. Po obědě na náměstí v blízkém sousedství, kde se řadí zahajovací průvod, než se tak stane, proběhnou všelijaká focení a podobné dokumentační nezbytnosti. Pak se již sbory dávají do pohybu, pochodují kolem amfiteátru sevřeného bloky okolních domů, aby po chvíli došly na sám konec ulice, již bychom snad mohli nazvat třída Republiky. Zde však nutno zastavit, neboť pokračovat lze pouze pohledem na kruhové náměstí ležící o dvě desítky metrů níže na úpatí jedněch z přemnoha zdejších hradeb. Naštěstí se na obě strany ulice rozběhnou široká a ještě mnohem delší schodiště, na něž se sbory poskládají, mávají na sebe, občas se někdo dá do zpěvu. Poté se všichni spořádaně odeberou do zlatem a mramorem oslňující katedrály sv. Jana, kde nejprve obšírně promlouváno způsoby obvyklými při zahajování podobných festivalů, čteno z Písma svatého a posléze společně pěno způsobem již na počátku popsaným. A tak pod klenbou chrámu zazní Imagine Johna Lennona a Beethovenova Óda na radost.

Zahajovací ritus pokračuje přesunem do zahrad Barakka, turisticky proslulého místa rozloženého na hradbách (jak jinak, ve Vallettě je všechno rozloženo na nějakých hradbách) a zde pak roznášením mnohých dobrot převážně jednohubkového charakteru, pečiva oživeného mušlemi i krevetami, později zaznamenána také grilovaná játra opatřená vkusným kabátkem ze slaniny, nakonec se možno dobrati sladkých dezertů. Jest nasnadě, že nezůstalo pouze u roznášení, sboristé se o zužitkování zmíněných produktů pilně přičinili.

Pak již nabádáno k odchodu, autobusy přijíždějí ve stanoveném pořadí, aby sbory rozvezly do jejich nocležišť. Helenka však zjišťuje, že její batůžek někde teskní po své paní, vydávají se tedy v malé skupince vedené Petrem zpět na místa, kde by bylo možno pátrat. Cípek batůžku charakteristický svým zdobením vyčnívá zpod hromádky čínského oblečení poblíže skupinky černovlasých dívek, které na Petrův dotaz, zda by se snad nejednalo o šumperský majetek, striktně odpovídají, že vše, co tady leží, je jejich. Petr tedy přivádí majitelku i její pobočnici, aby prokázaly, že cípek je jejich oprávněným vlastnictvím. Pobočnice však bez dlouhých řečí po batůžku skočí a teprve pak výmluvně poukazuje na shodu nápisů "Motýli Šumperk" na batůžku svém i batůžku právě vyrvaném cizí mocnosti.

Honem tedy k výtahu v prosklené věži, který postupně sboristy dopravuje o padesát metrů níže, a ti po průchodu temným tunýlkem obsazují autobusy, které ve správném pořadí přijíždějí po nábřeží a rozebírají si své pasažéry. Tak tedy konečně do našich mnoha hotýlků a do postýlek tak toužebně vyhlížených. Nevím jak děti, ale ti, co se o ně starají, toho dnes mají opravdu vrchovatě. Jo, a wifina samozřejmě nefunguje, takže kdoví, kdy si počtete.

DEN TŘETÍ

Ovzduší plné snídaňových vůní vítá sbor, který se schází v jídelně, a je věru z čeho vybírat. Pouštíme se tedy do sestavování osobních snídaňových menu, avšak kde se vzal, tu se vzal, nepříjemný muž ukazuje "ne ne ne, vy tady žádnou snídani nemáte, honem toho nechte". Iva mírně praví, že snídani máme, že jsme Motýli a že sem prostě patříme. Tvrdohlavý muž trvá na svém, leč padla kosa na kámen. Iva mu dlouze pohlédne do očí a tiše zasyčí: "Buďte si jistý, že tady snídani máme a taky tady posnídáme. Včera jsem zaplatila ubytování se snídaní na čtyři dny dopředu". Neurvalec poděšeně odběhne a už se neukáže.

Děťátka si hladí bříška a odebírají se společně k autobusu, kde již má čekat hosteska Norma, avšak nečeká, nýbrž volá, že to k hotelu nestihne, ale že se k nám přidá, jen co dorazíme do Valletty. Patrně nestihla ani Vallettu. Helenka tedy vede děti do parku, kde usazeny na lavičkách ladí hlásky folklórním repertoárem, vzbuzujíce živý zájem laického okolí. Kdysi před léty, v dobách, které pamatují ještě maminky dnešních zpěvulí, jsme učinili zkušenost, že v době, kdy se čeká na soutěžní vystoupení, je třeba nepřetržitě pozpěvovat, lhostejno co. Jinak se totiž děti neustále vzájemně ubezpečují, že jsou zcela klidné, až jim ta potlačovaná tréma rozhází bránici a pak sbohem čisté zpívání. Pozpěvují tedy až do devíti hodin dvaceti minut, kdy je jim zpřístupněna zahřívací místnost, kde ještě chvíli činí totéž na poněkud odbornější úrovni. Je zde desátá, hodina, kdy soutěž začíná, a kdo zahajuje? No přece Motýli, jsou v kategorii sborů do 25 let nejmladší, tak ať to má porota za sebou a může se věnovat opravdovým pěvcům.

Být úplně prvním v pořadu soutěžících sborů má své nevýhody, ale také výhody. Předně porotci neradi nasazují nejvyšší body, protože kam by mohli stoupat, kdyby došlo na sbory skutečně lepší. Jejich hodnocení také bývá poznamenáno důvěrou v pořadatele, kteří se snaží stanovit pořadí tak, aby výkony měly vzestupnou tendenci. Začátečnický výkon logicky očekávají od nejmladších. Když se ale opravdu zadaří tak, že porota hned s prvním výkonem padne na zadek, pak to logicky mají těžké ti, které vystoupení teprve čeká. K tomu přistupují ještě dílčí příznivé okolnosti, jako že to máte hned za sebou, můžete v klidu sledovat, s čím přicházejí ti další, a nemusíte ztrácet nervy s každým podařeným tónem těch, kteří jsou před vámi, zatímco vy sami ještě přešlapujete na potítku někde v zákulisí či za dveřmi na chodbě.

Tak a k věci. Budu citovat, abych se nedopustil podjatosti: "Absolutní paráda. Byli skvělí." Po vystoupení veliká radost, i Helenka je spokojená. Honem štěbetavě sdělit všechny dojmy a pak do nedalekého kostela, kde o jedenácté umožněna krátká akustická zkouška před zítřejší soutěží v kategorii duchovní hudby. Inu je to spíše humorné než znepokojující a taky to tak všichni berou. Před hodinou se děti vydaly až na dno svých sil i schopností, a tak to, co se z nich teď ozývá, uklidní všechny případné konkurenty, pokud se zdržují někde nablízku. Helenka pohotově mění směr a místo soutěžních titulů zařazuje pár kousků nezávazného repertoáru, aby snad dnešní akustická zkouška někomu neuvízla v mozku jako trvalý návyk. Zpátky do sálu aspoň chvíli poslechnout kousek dospělácké kategorie a pak honem k obědu. Vždyť už se blíží poledne. Ještě maličkost, kufr už letí. Nechali ho ve Vídni.

Na oběd třeba vystát frontu, která se pomalu sune po schodech vzhůru, nápad s obědem měla i spousta dalších sborů. V nabídce je zeleninová polévka, kuře s bramborem a zelenou fazolkou, dobrota se zmrzlinou i leccos jiného. Po obědě již nás očekává paní průvodkyně, jejíž identitu agentura pečlivě tajila, abychom se snad nepokusili sjednat výhodnější cenu, která, popravdě řečeno, byla velmi nekřesťanská, což udivuje zvláště zde. Paní Adriana, Slovenka, zde žije již třiatřicet let a na Maltu nedá dopustit. Její třináctiletá dcera navštěvuje zdejší církevní školu, což by zřejmě i další rodiče dopřáli svým dětem, jenže to není vůbec jednoduché. Poptávka výrazně převyšuje nabídku, což se zde řeší nikoliv náročnými přijímačkami, nýbrž úplně jinak. K tomu se ve stanovený den sejdou na náměstí všichni, kteří si na školu podali přihlášku (a bývá jich až čtyři tisíce), zde pak proběhne losování, při němž se z pytle tahají jména sedmi set šťastlivců, kteří budou smět tento ústav navštěvovat. Na náměstí možno spatřit řady pískovcových poklopů, které vzbuzují dojem, že zde snad kryjí zbytky sloupů antického chrámu. Nejsou to však pozůstatky sloupů, nýbrž poklopy někdejší gigantické obilní sýpky, dnes již nefungující, ale stále se pod náměstím nacházející. Povídání paní Adriany je pestré a zajímavé, putuje historií od nejstarších dob, které předcházejí i éru egyptských pyramid, zmiňuje množství prvenství, unikátů, které se jinde na světě nenacházejí, zajímavostí, jako jsou třeba stovky balkonů v uličkách Valletty, vystavěných proto, aby se svobodné dívky aspoň trochu dostaly na vzduch, protože na veřejnost vycházet nesměly. Pozornost upoutá množství květin a svíček před prezidentským palácem. Je to současně vzpomínka i protest. Dnešek je dnem pohřbu novinářky Daphne Caruanové Galiziové, oběti atentátu, který v minulých dnech vzbudil pozornost světových médií.

Nožky počínají bolet, od rána je stále používáme, vhod proto přichází chvíle odpočinku v kině označeném honosně 5D, kde ve dvacetiminutovém pořadu výklad maltské historie pokračuje. Ono "5D" zavdávalo důvod domnívat se, že projekce bude třeba spojena s ochutnávkou místních specialit, jak jsme již kdysi zažili ve Švýcarsku. Zde vedle 3D brýlí se kino pochlubilo ještě spuštěním ventilátoru, jenž větrem čechral vlasy, když jsme spolu s maltským sokolem letěli povětřím, tryskami, které do prostoru v patřičné chvíli vypouštěly mlhu, či pohybem sedadel, simulujícím jízdu kočárem, otřesy země při bombardování, nebo v úhybný manévr před letícími šípy. Při vstupu do pekařství nás ovanula vůně chleba, při návštěvě jeskyně zase závan vlhkého vzduchu. Nejhlasitější úlek nastal, když nám na nohy zaútočili dva hadi, kteří se vyplazili z plátna. Byli to hadi? Ne, jenom šikovně provedená kombinace vizuálního vjemu, zasyčení z reproduktorů a náporu stlačeného vzduchu, který z nějaké skryté trysky ofoukl kotníky. Brrrr.

Pak opět do zahrad Upper Barakka, kde tentokrát v klidu množství fotografií pořízeno. Vzrůstající hlad zažehnán odebráním a následnou konzumací dvaceti, ještě před kinem objednaných kusů výborné pizzy, k nimž dodavatel sponzorsky poskytl i vodičku k uhašení žízně. Děti však patrně nebyly úplně ve své kůži, neboť dokázaly popravit pouze patnáct exemplářů, a přestože ochota nescházela, scházela kapacita. Dalších pět kruhových dobrot bylo nutno dále vláčeti s sebou, a to až do Mediterranean Centre, kde probíhala prezentace národních kultur mnoha zahraničních souborů. Pět vonících krabic odloženo na recepci a pestré, leč příliš dlouhé představení sledováno pozorně až do chvíle, kdy bylo nutno nekolegiálně vyklidit pozici, neboť čas pokročil a čekala nás ještě půlhodinová cesta autobusem. Pak již vstříc vytouženým postýlkám i Terezčinu toulavému kufru, který netrpělivě přešlapoval v recepci. Ještě pár maličkostí jako obíhání pokojů, k nimž nefungovaly otvírací karty, jejich přeprogramování v recepci a nakonec předání pozůstalých krabic do péče chlapecké sekce, neboť oni prý mají ledničku a v noci hlad. Měli, ráno byly krabice prázdné.

Tolik k dnešnímu nelehkému životu pěvců odkázaných na festivalovou dopravu bez možnosti kdykoliv přivolat vlastní pojízdný domeček, byť by šlo jen o hodinku pohodlného sezení, je-li toho znavenému manšaftu zapotřebí.

DEN ČTVRTÝ

Máme zde sobotu, žádné polehávání se ale nekoná, den bude opět nabitý. Snídáme v 8.15 a tentokrát nám nikdo neklade žádných překážek, v devět již nasedáme a o půl hodinky později jsme již v centru festivalového dění. Soutěžní vystoupení proběhne v chrámu Svatého Pavla blízko Katolického institutu. K rozezpívání opět nabídnuta včerejší zkušebna – malá, nevyvětratelná a vůbec značně dusivá, tudíž potřebám sborovým zcela nevyhovující. Helenka tedy rozhodne celou aktivační proceduru provést v parčíku, kde je dostatek čerstvého vzduchu, příjemná teplota i estetické prostředí. Brzy potom se přiblíží jedenáctá hodina a s ní nástup na druhé soutěžní vystoupení.

Tak a teď nás asi poprvé uslyšíte postesknout si na vnější nepříznivé soutěžní vlivy. Kdykoliv se v minulosti sbor dopustil soutěže a my bychom si dovedli představit lepší výsledek, vždycky jsme dětem i širšímu okolí říkali, že je věcí poroty, jak rozhoduje, že úspěšnějšímu sboru patří gratulace a nikoliv ostouzení, proto verdikt přijímáme a příště se pokusíme být lepší. Dnes byla situace jiná. Klavinova, která při včerejší zkoušce svým umístěním jakž takž vyhovovala, dnes dost podstatně změnila místo. Ač zesílení bylo na maximu, bez přídavných reproduktorů nebyl nástroj schopen utáhnout prostor kostela. Výsledek? Děti klavírní doprovod neslyšely. Úvodní Mendelssohnovo Laudate Pueri bylo tedy separátně provedeno klavíristou i sborem a není divu, že se oba subjekty tak úplně nesešly. Co to udělá se sborem si lze snadno představit. Mišánkové přesto náročný titul se ctí odzpívali prakticky bez doprovodu nástroje, avšak se srdíčky splašenými a plnými rozčarování. Následovaly ještě další tři skladby provedené a capella, tedy bez doprovodu. S hlubokou úctou konstatuji, že bezchybně, avšak bez toho nejdůležitějšího - onoho vroucího srdce vstupujícího do hlasů a oslovujícího publikum. Není divu. Srdečka měla co dělat, aby zoufalé pěvce udržela na nohou. Helenka mi poté sdělila, že vůbec nemá potuchy, jak následující tři skladby vypadaly, protože se po celou dobu snažila povzbudit zdrcený sbor a na nějaké interpretační záležitosti neměla pomyšlení. Po vystoupení přijato rozhodnutí, že o situaci bez prodlení věcně informujeme vedení festivalu. Již včera jsme se vám svěřili s vážnými výhradami vůči kvalitě klavíru, dnešní stav byl však zcela bezprecedentní. Neusilujeme tím o žádnou nápravu věcí, hodnocení proběhne zcela v kompetenci porotců a my přijmeme jejich rozhodnutí bez dodatečných výhrad. Informace předaná vedení festivalu s příslibem informování poroty sleduje dva cíle. Předně nehodláme být za pitomce, kteří nedovedou zpívat v souladu s klavírním doprovodem (jak klavír slyšela či neslyšela porota, nemáme tušení) a pak hodláme přimět vedení festivalu, který usiluje o vrcholnou pověst, aby napříště nedopustilo situaci, kterou bych vnímal jako vážný prohřešek i na besídce k MDŽ někde v Horní-Dolní. Howg.

Tolik ve věci oprávněného rozhořčení, ale zpátky k Mišánkům. Asi netřeba rozebírat, co všechno jim teď táhne hlavou, ostatně nejedny slzičky toho byly dostatečným dokladem. Jenže na jeden mizerný "klavír" se neumírá a zbytek dne skýtá dostatečný prostor k mnoha pěkným radostem. Sborové dospělstvo pak hodlá učiniti vše pro to, aby si děťátka i tento den ve svých myslích uchovala jako pěkný a vydařený. Mnozí rodičové a také naši bývalí pěvci se shodují na tom, že sbor je velmi užitečnou přípravou na budoucí nejednoduchý život zpívajících dětí. Nuže přidejme i tuto zkušenost do portfolia životních kompetencí a věřme, že bude součástí výbavy sborových děťátek v přijímání osudových nepřízní či dokonce zmařených šancí. Teď už s chutí k obědu a pak hurá na okružní jízdu autobusem, jež nabízí sedadla i na střeše, a tudíž skýtá dokonalý výhled.

Nabídli hrachovou polévku a masové kuličky na špejli, jako dezert taky špejle, jenže s napíchaným ovocem. Po obědě zase chvilka pózování pro fotky na pěkných místech a pak na slíbený autobus bez střechy a s dobrým výhledem, který jezdí kolem dokola, a kdo chce, ten nastoupí, pak někde vysedne, chvíli tam okouní, později si chytne další autobus a tak pořád dokola. Jeden jsme si tedy chytili, vylezli nahoru, kde docela foukalo (jakože tady dnes fouká celý den), a tak leckdo sáhl po mikině. Autobus míří ke starobylému městu Mdina, jež kdysi bývalo městem hlavním, dnes je to krásný středověk na kopci za hradbami (zase hradby, muselo tady bývat docela rušno). Uvnitř krásný poklid, pár zaparkovaných aut sice napovídá, že domorodec patrně vjíždět může, ale jinak žádná doprava. Taky bývá Mdina nazývána Tichým městem. Z hradeb nádherný rozhled, a když stočíme zraky k východu, dáváme za pravdu průvodci, kde se praví, že shluk měst a městeček okolo Valletty nemá konců ani počátků, jedno plynule přechází ve druhé a na přírodu mezi nimi místo nezbývá. Ostrov je tvořen vápenci a z vápence se také po celá staletí stavělo. Vše, co leží před našimi zraky, je světlé, sluncem pozlacené.

Nebyl by to sborový cestopis, kdyby aspoň pár řádků nepojednalo nějakou toaletní situaci. Záchranné stanici velí muž v tričku s důležitým nápisem "DIRECTOR" a skutečně také jako direktor vystupuje. Kupříkladu nehodlá přistoupit na to, aby dívky obsadily pánskou část toalet, jak je u nás běžným zvykem a současně nezbytností, protože čas jsou peníze. Je tedy nutno vysvětlit, že je zbytečné bránit dívkám ve vstupu, když žádní pánové nejeví o jeho instituci zájem. Pokud by k tomu došlo, dívky prostě zařízení opustí a počkají, až se opět uvolní. Nechtělo se, holoubkovi, přistoupit na toto řešení, ale argumentů nemaje, podlehl. Přesto nervózně poskakoval a rozhlížel se, jako by on byl ženou, která koná v zakázaném území.

Zmíněná dvojexpozice umožnila sboru včas dorazit na zastávku, kam právě přijížděl bratříček našeho předešlého autobusu, a posunout se kousek dál. Další z doporučených malťanských lokalit nese název Golden Bay, a místo kupodivu nebylo tak liduprázdné, jak by si člověk počátkem listopadu představoval. Snad že je sobota, snad že turistická sezóna na Maltě má přece jen poněkud delší životnost. Hebký písek pláže i modravé vlnky zvaly ke chvilce dovádění ve vlnách. Ono by možná i bylo na koupání a jistě bychom ho dětem přáli. Jenže logisticky je to poněkud komplikované. Ráno opouštíme hotel a vracíme se teprve pozdě večer bez možnosti v mezičase si tam krátce odskočit. Máme pouze lehké plátěné batůžky, do nichž se od čtvrtka do neděle musí, vedle spousty holčičích nezbytností, vejít i koncertní oblečení. A tak plavky s ručníkem a nějakou koupací kosmetikou už skutečně nehrozí. Děti proto brouzdají, jak jsou na to v podobných situacích zvyklé, a to tak, že někteří po kotníky, jiní neodolají, aby nezkoušeli, kam až to půjde, ti pak notně pištíce zděšeně ukazují rozsah pohromy, když se dostaví ta větší vlna, která samozřejmě dříve či později na kterémkoliv pobřeží přijde. Nicméně i mokré děti jsou evidentně šťastné a my jsme rádi, že s sebou nevlečou zbytečné smutky z dopolední soutěžní taškařice. Pořídíme ještě efektní obrázky, jak se na pobyt ve Zlaté zátoce sluší a už je třeba bráti se k autobusu, protože pátá je hodinou, kdy projíždí dnešní poslední. Vracíme se kolem pobřeží do Valletty, kde nás čeká koncert Gentleman Singers. Za ostrovem, kde v počátcích křesťanství ztroskotal apoštol Pavel, se z moře vynořuje obrovský oranžový měsíc. "Teda dneska to bylo brutální a včera to taky bylo brutální", praví pochvalně Ivanka, hodnotíc uplynulé hektické dny.

Do třetice krátce: už jsme v pořádku doma a ze včerejších poněkud zašmodrchaných informací se nakonec vylouplo:

• kategorie mládežnických sborů do 25 let – zlato a vítěz kategorie
• kategorie duchovní hudba (ta s klavírní komplikací) – zlato
• Grand Prix za kategorie dětských sborů a mládežnických sborů do 25 let.

Dokončení cestopisu očekávejte v brzké době. 

DOKONČENÍ CESTOPISU

DEN PÁTÝ

Večerní koncert byl úžasný, v první půli vystoupili královéhradečtí Gentlemen Singers a krůček po krůčku přiváděli publikum do varu. Byli jsme čím dál víc pyšní na šikovné krajany a děti to dávaly znát, mávajíce po každé skladbě vlaječkami, jimiž byli všichni vyzbrojeni. Po přestávce přišel ke slovu estonský soubor Arsis Handbell Ensamble, dva kluci a devět dívek hrajících na zvonce, zvonky i zvonečky vyladěné tak, že nabízely celé spektrum tónového materiálu. Tady se teprve oči doširoka rozevíraly nad tím, co je možné zahrát na tak nestandardní hudební nástroj. (Pro představu kousek známý i z našeho sborového podání https://www.youtube.com/watch?v=khAoxuz2v48 – na nahrávce patrně nějaká starší skupina téhož souboru). Většinou tedy úpravy klasického repertoáru a za všechny snad jen jejich nejnovější titul (poznamenali, že teď právě poprvé a není jisté, jestli dohrají až do konce), jímž byl Let čmeláka Rimského-Korsakova z Pohádky o caru Saltánovi. Dohráli, ovace nebraly konce, a následovalo ještě pozvání na jeviště pro zájemce, kteří by si instrumentář chtěli zblízka očenichat. Našlo se jich dost, nás zajímalo, jak vypadají notové party pro takové nástrojové seskupení. Kupodivu nic speciálního: prostý klavírní výtah a v něm barevně označené notové kuličky. Navzdory atraktivnímu programu ke konci již některé znavené hlavičky poklimbávaly, a tak honem na autobus a do hotelu, blíží se jedenáctá a ráno je za chvíli.

Taky že bylo, ale po dalším "brutálním" dni rozhodnuto zrušit ranní vycházku do okolí, snídani posunout až na devět, což přivítáno a učiněno. V deset odjezd do kostela Naxxar Parish Church, kde již očekáváni ke spoluúčasti na nedělní mši. Zdejší kostely jako by byly stavěny podle stejného mustru, dvě věže, mezi nimi průčelí, hlavní loď, kupole, presbyterium, dvě vedlejší lodě. Všechny s úžasně zdobnými interiéry a je jich tady nepočítaně. Vlastně počítaně. Na Maltě je tolik kostelů, že každý den v roce můžete zajít do jiného. Čas dovolil dvacet minut rozezpívání i akustickou zkoušku, přičemž jsme si mohli vybrat, odkud budeme zpívat. Vyzkoušeli různé koutky včetně zpívání z kůru a posléze zvolili místečko stranou od oltáře. Měli jsme si připravit dvě skladby, ale pan farář si přál hned pět kousků, z čehož se Helence krátce zakouřilo z hlavy, ale hned to nějak pořešila. Všechno to bylo velmi rychlé, za třicet pět minut hotovo i odzpíváno, dnes zase s obvyklými srdíčky ve hlasech. Pan farář poděkoval, lidé zatleskali a pak, že pojďte, máme pro vás nachystaný nějaký drink. Drink sestával (kromě drinku) z mnoha různých dobrůtek na lístkovém těstě, sem tam chutná paštička a bylo toho tolik, že děti opět nesplnily a mnohé dobroty zůstaly na stole. A nemají-li nám to prý zabalit. "No, než to vyhazovat, raději zabalit", rozhodla Iva. Dobře vypadající usměvavá paní pozvedla káravě prstík a vrtíc s ním zprava doleva, praví: "Ne ne ne. Na Maltě se nikdy nic nevyhazuje. Jen se na mě podívejte".

S plnými žaludky a navíc zásobeni se vracíme k hotelu a řešíme oběd naplánovaný již na jednu hodinu, což je za chvíli. Restaurace ochotně vychází vstříc, překládá sycení na třetí hodinu, a tak děti dostávají půlhodinku na jediné nákupy tohoto zájezdu v pouze dvou otevřených krámcích a poté velmi vítaných devadesát minut v postýlkách. Oběd byl moc dobrý a personál restaurace přeochotný, to však nebylo podstatné. Podstatný byl obrovitý papouch za sklem v rozlehlé vitrínce, do níž se dalo vstoupit a s opeřencem laškovati. I vstupovaly děti houfně, jsouce personálem pobídnuty, papouch družně usedal jednomu po druhém na rameno, rozprávěl domorodou řečí a něžně ožužlával tu dětské ouško, tu sborovou mašli. Dospělci sledováno s jistou obavou, neboť nebylo žádného dalšího náhradního sborového oblečení.

Po papouščím obědě ve čtyři odjezd do Katolického institutu a zde od pěti vyhlašování výsledků. Tu je nutno poznamenat, že festivalový štáb od posledního ročníku prý doznal značných proměn, aniž se předchozí zkušenosti podařilo bezezbytku předat. A tak vedle zcela bezchybně fungujících sekcí se objevují i sekce ne zcela spolehlivě pracující, jako například sekce klavírní, jak jsme na vlastní kůži okusili, a teď také sekce vyhlašovací. Nejdříve (ale to nikomu nepřičítáme k tíži) je nutno se zorientovat v pojmenování pásem. Nerozdávají se zlaté, stříbrné a bronzové, ale excelent a ještě dvě další, jejichž názvy si nepamatujeme. Pak něco jako čestné uznání i prosté poděkování za účast. Všechno se to nějak cizokrajně jmenuje a chvíli trvá, než se zorientujeme, jak to vlastně je. Vyhlašuje se šestatřicet sborů, z nichž většina vystoupila alespoň ve dvou kategoriích, a tak po dobu dvou hodin vycházejí, potřásají, přebírají a potleskem odměňováni se na svá místa vracejí zástupcové těchto ansámblů. Odpustím si dramatizování těchto dějů, ctěné čtenářstvo již stejně ví, jak to dopadlo.

Tedy ještě jednou: získali jsme cenu excelent (budeme tomu nadále říkat zlato) a současně titul vítěze v kategorii sborů mládeže do 25 let a k našemu značnému podivu na zlato stačil i neslyšitelným klavírem poznamenaný výkon v kategorii duchovní hudba. Na tom nic nepokazila ani skutečnost, že první diplom byl správně nadepsán Motýli Šumperk se sbormistryní Helenou Stojaníkovou, ale druhý zněl na Motýli Šumperk se sbormistrem Ištvánem Teďhonemnevímjakým. Což způsobilo, že Ištván s Helenkou na sebe chvíli koukali a nevěděli, kdo tam má jít. Pak dáma dostala přednost a bylo to tak v pořádku. Vítězství v kategorii sborů mládeže dalo vznik povinnosti vystoupit na závěr ještě v soutěži o Grand Prix mezi vítězem naší a dětské kategorie (sbory do 16 let), což naše děti po dvou hodinách ve vydýchaném sále a s vyschlými krky podstoupily a brilantním provedením Ebenovy Vlaštovičky cenu získaly. To byl také úplný závěr vyhlašování a děti odcházely z pódia vyprovázené dlouhotrvajícím aplausem. Ještě perlička z kuloárů. Porota udělila dvě zvláštní ceny, ale v zákulisí vedle zmatku s Ištvánem patrně panovaly ještě jiné nejasnosti. Takže když už bylo všechno hotovo, předseda poroty, profesor Jan Vičar, připomněl ještě předání oněch dvou zvláštních uznání, na která zapomněli, ale festivalový nestor, který se letošní přítomností ve dvaaosmdesáti letech loučil se svou funkcí a v tuto chvíli již sotva stál na nohách, znaveně mávl rukou a pravil: "prosím tě, nech to už být". A tak neznámí příjemci nedostali nic, ale prý budou vyrozuměni písemně.

Nyní však následuje závěrečná párty, pročež jsou všichni naloďěni a přepraveni na protější břeh, kde ve zdech starobylé pevnosti plápolají pochodně, Maltézští rytíři tlukou do bubnů a vítají mezinárodní společenství, proudící na rozlehlé terasy. Tedy kulisa jako z pohádky. Zde již vyhrává kapela, číšníci s plnými tácy se hbitě proplétají davem, někteří drží tácy příjemně nízko, jiní naopak vysoko nad hlavou, aby bez úhony proklouzli již jakž takž občerstveným davem a propracovali se do vzdálenějších teritorií, kde dosud k občerstvování nedošlo. V těch vzdálených teritoriích, co nejdál od kapely, se nachází houfek španělských dívek a vede si svou. Jsou veselé a bezprostřední, prozpěvují si a tancují podle svého, nedbajíce dodavatelsky zajištěné hudby. To ovšem Helenka zjišťuje až po chvíli, kdy koná inspekční cestu terasami, aby měla, jak je naším neměnným zvykem, svěřená kuřátka v patrnosti. Objevuje španělské krásné dámy a s nimi ve spolku kohopak asi? No přece naše děťátka. Ta se právě činí a učí Španělky nesmrtelné Á rim čim čim a po chvíli i další oblíbené taneční kousky užitné ve chvílích, kdy zrovna nutno na něco čekat. Padly si ty dva sbory do oka v okamžení, a tak jižanské krásky na místě obdržely pozvání do Šumperka. Podrobnosti dosud dojednány nebyly.

Opět v pozdním čase děti ukládány a dospělí z posledních sil toužebně pomýšlejí na zítřejší večer, kdy již nebude nutno nikoho opatrovat, nic vymýšlet, organizovat a přejinačovat, kdy již, věřme, spokojená děťátka budou odpočívat v péči rodin vlastních, nikoliv pod kuratelou rodiny sborové. Ač zájezd kratičký, byl to pořádný nářez, nedošloť navzdory mnohým potvrzením k ubytování zcela společnému, nýbrž rozptýlenému do pěti mírně sousedících objektů, což přineslo nemožnost obvyklého dospěláckého domlouvání na podrobnostech následujícího dne. Z toho neustále vyplývala nutnost něco řešit za pochodu, přičemž čas k řešení v ustavičném proudu událostí nebyl žádný. Inu hrábli si holoubkové až na dno, ať již ustavičným rozbíháním a sbíháním skupinek do různých míst, domlouváním výletů, stravování, zásobování pitnou vodou (v potrubí teče jen odsolená mořská a ta k pití není doporučena), což odřel Martin, který nepřetržitě tahal plastové láhve a rozléval tekutinu děťátkům, aby pitný režim zachován zůstal. Práce bylo nad hlavu pro všechny bez ohledu na funkci, fotografista Honza, muž pro všechno Martin, klavírista Petr, manažerka Iva i sbormistryně Helenka oběhali vše, co bylo zapotřebí, aby děťátka měla pěkný a užitečný zájezd. Myslel jsem na ně po celou dobu, sedě doma u počítače a pokoušeje se našemu čtenářstvu dálkově zprostředkovat pokud možno autentické zpravodajství. Naši miláčkové pak opět prokázali schopnosti mírně nadpřirozené, ať již šlo o zpívání, dochvilnost, spolehlivost, ostražitost a především schopnost vlídného soužití, přičemž zkušení vlévali optimismus do žil mladým, nezkušeným a vyčerpaným, aby později také oni byli podobných dobrodiní schopni.

DEN ŠESTÝ A POSLEDNÍ

Budíček v 04.15, což některým jen tak tak stačilo, aby vše zažité důkladně proklábosili, sbalili se a osprchovali, jak později přiznáno. Později sbor netrpělivě postává na chodníku a vyhlíží autobus, který má obstarat dopravu na letiště. Manažerka neváhá a po pěti minutách nedochvilnosti budí doporučeného festivalového muže, který neprodleně zahájí akci a do půl hodiny autobus dotlačí na místo. A že prý v klidu, tady se vždycky všechno stihne. Skutečně to tak dopadlo a před nástupem do letadla i toaletami projít stačili. Také zde přidáváme veselou historku z odbavení. Před bezpečnostním rámem vše z příručního zavazadla vyskládat do bedýnky, která projede detekčním tunýlkem. Leonka poctivě vyskládá a nahoru ještě přičinlivě položí pas i palubní vstupenku. Ejhle, všechno se to na druhé straně vynořilo, jen ten nezbytný lístek chybí. I polilo horko ubohé děvče při představě zbytku života ve vzdálené destinaci a volalo o pomoc. Personálu vysvětleno, v čem je problém, pás zastaven, přístroj zbaven kapotáže a lístek nalezen v lamelách, které kryjí výstupní otvor. To to bouchlo. Do role zdrogovaného pasažéra tentokrát vybrána manažerka, když u dětí posledně nepochodili. Taky vcelku bez nálezu.

V letadle už všichni sedí, když jako poslední dorazí naši pěvci. Je třeba vzít zavděk místy tam, kde ještě nějaká zůstala, proto poněkud nepřehledno, ale vzhledem k několikerému zjišťování přítomnosti v průběhu poslední hodiny je zde značná pravděpodobnost kompletního manšaftu. Pět minut před půl osmou letadlo opouští čarokrásnou Maltu a o dvě hodiny později přistává v zakaboněné Vídni. Tam již stylově poskakuji s cedulí potištěnou sborovým logem, abychom se náhodou neminuli. S pocitem znovunalezeného domova děťátka usedají do rodného autobusu a řídící Tomáš se vydává na cestu domů. Po pár kilometrech ještě krátká zastávka, při níž od dětí převezmeme zapůjčené vychytávky jako plastové aktovčičky na nemačkavou přepravu koncertního oblečení v batůžcích, sborové límce i mašle k halenkám, opasky s pouzdrem na doklady či peníze. Protihodnotou nabízím koláče, které mě v prvních důchodových dnech naučily péct mé milé tetičky a které je třeba na někom vyzkoušet, nejlépe na zviřátkách, jak naše děti někdy láskyplně oslovujeme. Pak to vezmeme přes Bratislavu do Moravské Nové Vsi, tam U Sečkářů připraven dobrý, rychlý oběd a naše Petruška svůj bývalý sbor jako obvykle vítá vlastnoručně připravenou ňamkou. Po obědě dále k severu a v půl čtvrté šťastně u Komína, kde bouřlivé přivítání četným rodičovstvem, Martinou s čerstvými koláči z pekařství páně Horčičkova i lihuprostým šampaňským na oslavu toho příjemného umístění. Tak tedy ještě tradiční song pana Suchoně a svěrák v zátylku může povolit.

zpět na přehled cestopisů...