Tomáš Motýl: Zpívání je vedlejší bonus k praktickým životním návykům (deník.cz)
Motýl, to není jen jméno. Je to fenomén. Tisíce dětí mohou říct, že byly Motýlovci, to znamená, že zpívaly v Šumperském dětském sboru, který v roce 1962 založil Alois Motýl.
V pátek 21. a v sobotu 22. dubna slaví sbor, který patří k nejlepším v Evropě, 55. narozeniny.
Tomáš Motýl, jenž sbor převzal od svého tatínka Aloise, říká: "Čím dál víc si myslím, že s trochou nadsázky lze říct, že zpívání je vedlejší bonus k praktickým životním návykům."
Jaká byla tvá cesta do Šumperského dětského sboru?
Do sboru jsem chodil od samého počátku, tedy od roku 1962, kdy jej můj tatínek založil. Nejprve jsem se dlouho rozmýšlel. Byl jsem v páté třídě a moc atraktivní mi to nepřipadalo. Tatínek ale slíbil, že bude soustředění, to už mi přišlo zajímavější. Nakonec jsem ve sboru vytrval asi do šestnácti let. Jsme tři sourozenci a všichni do sboru chodili.
To byla cesta zpěváka, jak jsi pokračoval dál k dirigentskému postu?
V Olomouci jsem vystudoval pedagogickou fakultu a v roce 1975 jsem se vrátil jako učitel na základní školu do Šumperku. Ředitel školy mi řekl: "Seš Motýl, uděláš mi tady sbor". Přiznám, že jsem do toho chuť neměl, protože jsem doma viděl na tátovi, jak ho to ničí. Nakonec jsem kývl, ale brzy zjistil, že to neumím, a tak jsem chodil za tátou pro rozumy. Začal jsem se tedy kolem sboru pohybovat, no a už to bylo. Ze začátku jsem spíš překážel, než pomáhal, ale tehdy jsem to netušil, trvalo dost dlouho, než se mi v hlavě trochu rozsvítilo. Tak osm či deset let to mohlo trvat.
Co ses musel jako budoucí dirigent naučit?
Něco asi člověk musí mít v sobě, nejspíš nějaký cit pro to, jak s dětmi komunikovat. Na začátku mi připadalo, že je všechno jednoduché, a pokud se něco nedařilo, přičítal jsem to dětem. Tatínek mě však brzy vyvedl z omylu, ono je to totiž přesně naopak. Naštěstí jsem brzy pochopil a začal se podle toho řídit.
Jaký byl a je ten největší oříšek, který musí sbormistr zdolávat?
Nejtěžší je stále se smiřovat s katastrofickým nárůstem byrokracie. Nesmyslné, otravné a odčerpávající spoustu energie. Každý, kdo si vzpomene, požaduje vyplnění nějakého formuláře a pokud možno každý rok jiného, aby nešlo použít ten loňský. A to jsme stále pěkně v závětří pod křídly SVČ Doris. Co se denně snáší na ředitele školských (i jiných) zařízení si asi vůbec neumíme představit.
Kázeňské problémy neznáme
Znáš sbor od začátku, od svých jedenácti let. Jak se sbor vyvíjel, v čem je jiný?
Na začátku to byla skupina dětí s návyky ze školy. Když byla přestávka, zkušebnu jsme doslova převrátili vzhůru nohama. Táta nám říkal, ať neblbneme, nebo si něco uděláme a že rámusem otravujeme lidi kolem sebe. Postupně jsme to pochopili a krůček po krůčku začali přijímat. Když vezmu dnešní stav, jsem přesvědčen, že kdyby uprostřed zájezdu nějakým zásahem zmizeli všichni dospělí, děti by se dokázaly v pořádku samy vrátit domů. Termín "kázeňský problém" prostě neznáme a tuto vymoženost neustále zaklepávám na dřevo.
Z toho vyplývá, že sbor nedává jen radost ze zpívání, ale je to i vklad do života?
Jsem o tom přesvědčen. Čím dál víc si myslím, že s trochou nadsázky lze říct, že zpívání je vedlejší hezký bonus k praktickým životním návykům, které si tu děti osvojují. Dochvilnost, spolehlivost, zodpovědnost, schopnost vycházet spolu ve velké skupině, předcházet ponorkové nemoci, pracovat v týmu, komunikovat s lidmi, orientovat se v cizím prostředí - je toho hrozně moc. Především však a pořád dokola: na prvním místě je jejich osobní bezpečnost.
Máš zpětnou vazbu, setkáváte se s bývalými členy?
Ano setkáváme se s nimi pravidelně. A slyšíme kolem sebe vedle vzpomínek spoustu slov, která se moc hezky poslouchají.
Co bys popřál k 55. narozeninám svému sboru?
Především, aby vnější okolnosti sboru zůstaly příznivé. My jsme se v podstatě vždy setkávali se vstřícnou atmosférou, protože rodiče i širší okolí sboru většinou dobře vnímalo, že konáme věci užitečné a nadto mnohdy krásné.
Mým druhým přáním, a to je už naštěstí splněno, je člověk, který by chtěl a uměl pokračovat. Helena Stojaníková takovým člověkem bez nejmenších pochybností je a já jí jen přeju, aby se jí nemilé chvíle vyhýbaly. Přiznávám, že jsem měl pár chvilek, kdy bych to nejraději zabalil. Vždy jsem si ale vzpomněl na tátu, který vydržel všechno. On, spousta ochotných pomocníků i každé ze sborových dětí, to byly kamínky stavby, kterou jsem za daných okolností asi neměl právo zbourat.
Peníze z několika směrů
Můžeš představit svého nástupce?
Od září 2016 je nejen de facto, ale i de jure šéfkou sboru Helena Stojaníková. Ve sborových řadách strávila dvanáct let, od roku 2004 pracujeme spolu. Myslím, že sbor nic lepšího potkat nemohlo. Je to respektovaná excelentní sbormistryně.
Sbor má pět oddělení, zpívají u vás stovky dětí, na zájezdy vyjíždíte i několikrát do roka. Můžete prozradit, jak se vám daří vše ufinancovat?
Ano, stojí to hromadu peněz. Náklady na provoz za jediný rok se blíží třem milionům. Naštěstí máme již čtvrtým rokem velmi schopnou manažerku Ivu Žůrkovou, která se mimo jiné stará i o tyto záležitosti. Peníze se scházejí z několika směrů. Základem jsou příspěvky rodičů, na nichž leží velká část finančního zatížení. Významnou část financí získáváme prostřednictvím grantů (zejména Olomoucký kraj a Ministerstvo kultury), také město Šumperk prostřednictvím zřizovatele SVČ Doris na nás ve svém rozpočtu pamatuje. Okruh bývalých členů našeho sboru (říkáme si Modré špendlíky) na svůj někdejší druhý domov pamatuje. Oni, ale i další příznivci našeho usilování pomáhají svými dary. Významným donátorem byl v několika posledních letech pan profesor Viktor Dostal. Opomíjet nechci ani poměrně nevelký okruh sponzorů, jejichž vlajkovou lodí je bezesporu dlouhá léta pomáhající šumperská firma Pramet Tools.
Oslavy narozenin
Za pár dnů chystáte oslavu 55. výročí od založení sboru. Můžeš nastínit, co připravuješ na tuto narozeninovou oslavu?
Původně jsme chtěli jen malou rodinou oslavu, ale trochu se nám to rozrostlo. Padesátiny byly pojaty velmi velkoryse a stále se o tom mluví. Takže, když jsme vyhlásili, že oslavíme i pětapadesát let, v krátké době se nám přihlásilo sto sedmdesát bývalých členů s tím, že by si chtěli zase zazpívat. V tuto chvíli mají bývalí členové za sebou pět zkoušek a jsou připraveni na dva koncerty. Ten první bude v pátek 21. dubna v sedm hodin večer v klášterním kostele. V první polovině účinkuje koncertní sestava hlavního sboru. Předvedeme program, který se v Šumperku málokdy objeví, užívají si jej převážně návštěvníci našich koncertů v zahraničí. Ve druhé polovině vystoupí bývalí členové, na závěr pak společné zpívání, které zakončíme snad již kultovní písní Miroslava Raichla Kočár v oblacích.
Sobotní koncert, bude rozsáhlejší. Začíná ve čtyři hodiny odpoledne v domě kultury. Poprvé se na něm představí úplně všechna naše oddělení včetně toho nejmenšího, což jsou Zpívánky pro děti předškolního věku. Po přestávce se slova ujme koncertní sbor a závěr bude opět patřit bývalým členům. Ani tady nebude chybět společné zpívání.
Na oslavách Motýlů nikdy nechyběl společenský večer, bude i letos?
Ano, plánován je od půl osmé večer, a to pro bývalé členy sboru, rodiče našich současných zpěváčků i všechny, kteří jsou nám blízcí. Připravíme stolovou úpravu, pod pódiem bude klavír, zahraje i výborná opavská cimbálovka. Myslím si, že to bude příjemné.
Zdroj: https://sumpersky.denik.cz/kultura_region/zpivani-je-vedlejsi-bonus-k-praktickym-zivotnim-navykum-rika-tomas-motyl-20170420.html